Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?

Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi

Kluk - Vážně? Ty?

Děvče - Nic zvláštního.. každoroční prohlídka

Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice?

Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků

Děvče - OK dobře

Kluk - Jo….

Děvče- Hej .. mám otázku..

Kluk - ok , Ptej se

Děvče- Jak moc mě miluješ?

Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv!

Děvče - jo…

Kluk - Proč ses ptala?

Děvče- ….>mlčí<…….

Kluk - Je něco špatně?

Děvče- Ne, všechno je v pořádku

Kluk - Dobře

Děvče - Jak moc ti na mě zaleží?

Kluk- Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl..

Děvče- Chceš?

Kluk - Samozřejmě že ano! >povzdech< je něco špatně?

Děvče - Ne všechno je v pohodě

Kluk - Určitě?

Děvče- Ano

Kluk - Dobře.. já doufám..

Děvče - Chtěl bys pro mě zemřít?

Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku.

Děvče - Opravdu?

Kluk - Kdykoliv. Ale teď vážně , není něco špatně?

Děvče - Ne.. Já sem v pohodě, ty si v pohodě , my jsme v pohodě, všechno je v pohodě.

Kluk - ….. ok

Děvče - Dobře.. musím jít uvidíme se zítra ve škole

Kluk - Dobře .. Ahoj.. MILUJU TĚ

Děvče - …. Taky tě miluju , pa

DALŠÍ DEN VE ŠKOLE

Kluk - Čau, neviděl si dneska mojí holku?

Kamarád - ne

Kluk - >povzdech<

Kamarád - Ani včera tu nebyla

Kluk - Já vím… Celou noc měla obsazeném telefon..

Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou..

Kluk - jo.. ale ona ne

Kamarád - Nevím co ti mám ještě říct …

Kluk - Tak dobře.. Musím jít na Angličtinu , uvidíme se po škole

Kamarád - ok , já jdu na chemii (je tam psáno silence = věda… nepodstatný)

TU NOC

-crrr-

Děvče - Prosím?

Kluk - Ahoj

Děvče - [Oh] čau

Kluk - Ty jsi dnes nebyla ve škole?

Děvče - [Oh] Musela jsem jít na nějaký vyšetření

Kluk - Jsi nemocná?

Děvče - Hmm …. Musím jít, na druhé lince mi volá máma

Kluk - Počkám

Děvče - Může to trvat dlouho.. zavolám Ti později

Kluk - Dobře… Miluju Tě miláčku

>>Hodně dlouhá pauza<<

Děvče - (se slzou v oku) podívej, budeme se muset rozejít

Kluk - Cože???

Děvče - Je to to nejlepší co pro nás teď můžu udělat

Kluk - jo?

Děvče - Miluju tě

>>klik<< ((položení sluchátka))

DĚVČE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY

Kluk - Čau vole…

Kamarád - čau

Kluk - Co se stalo?

Kamarád - Nic.. hele mluvil si se svojí ex?

Kluk - ne

Kamarád - Takže si neslyšel?

Kluk - Neslyšel co?

Kamarád - Hmm , nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne

Kluk - Vole! Co to kurva… MLUV!!!

Kamarád - [Oh] … zavolej sem 433-555-3468

Kluk - ok

PO ŠKOLE KLUK VOLÁ NA TO ČÍSLO

Hlas - Dobrý den, okresní nemocnice , sesterské oddělení

Kluk - [Oh] musel sem si splést číslo … Sháním svojí kamarádku

Hlas - Jaké se jmenuje pane?

((Kluk dává informace))

Hlas - Máte správné číslo, to děvče je jednou z našich pacientek

Kluk - Opravdu?? Co se stalo? Jak jí je?

Hlas - číslo jejího pokoje je 646 budova A , oddělení 3

Kluk - CO SE STALO?

Hlas - Prosím přijďte a můžete ji vidět

Kluk - POČKEJTE! NE!

-tůůůůůůt-

KLUK JDE DO NEMOCNICE…. DĚVČE LEŽÍ NA NEMOCNIČNÍ POSTELI

Kluk - Panebože! Jsi v pořádku?

Děvče - ……….

Kluk - Miláčku! Mluv se mnou!

Děvče - Já…

Kluk - Ty co? Ty CO?

Děvče - Mám rakovinu… a žiju na přístrojích

Kluk -…….. (strašně moc se rozpláče ) …….

Děvče - Dnes mi ty přístroje odpojí ….

Kluk - CO??

Děvče - Chtěla jsem ti to říct.. ale nemohla jsem

Kluk - Neřekla si mi to?!

Děvče -Nechtěla jsem ti ublížit

Kluk - Ty mi nikdy nemůžeš ublížit!

Děvče - Chtěla jsem jen vidět že cítíš to stejné co já .

Kluk - ??

Děvče - Miluju Tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl.. Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil .

Kluk - ……

Děvče - Nebuď smutbý , miluju Tě a pořád tady budu s tebou

Kluk - Tak proč si se se mnou rozešla?

Sestřička - Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce

KLUK OPOUŠTÍ POKOJ..DĚVČE JE ODPOJENO OD PŘÍSTROJŮ A UMÍRÁ

Ale co chlapec neví je proč mu děvče kladlo ty otázky, chtěla aby to řekl na poslední chvíly, a rozešla se s ním jen proto že věděla že jí zbývajé pouze 3 týdny.A myslela si že ho tím ušetří trápení když se rozejdou než umře.

DALŠÍ DEN

Chlapec byl nalezen mrtvý se zbraní v ruce. VZKAZ ZNĚL : Řekl jsem jí že bych se pro ni zastřelil …. Stejně jako ona řekla že by pro mě zemřela…

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".

Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.

Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.

Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.

,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."

Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.

Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.

Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.

Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.

Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".

Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.

Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.

Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...

Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.

A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."

S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!

Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.

Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.

Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...